Nebojte se, nechci vám doporučit, abyste si rozvinuli nějakou psychickou poruchu, právě naopak. Tento termín používám jako metaforu ke stavu, kdy si udržujete ať už střídavě či souběžně dva protichůdné stavy mysli. Oba tyto stavy a následné chování z nich plynoucí jsou totiž naprosto zásadní pro překonání velmi těžkých situací, zvláště pak trvají-li delší dobu. K této znalosti jsem dospěla po mnohaletém zápasení s velmi těžkými zdravotními problémy, kdy se situace po většinu času zdála zcela bezvýchodná. Takže pro mně nejde o žádnou hezky znějící teoretickou poučku, ale velmi praktickou zkušenost.
O jaké dva stavy mysli se tedy jedná? První nazývám „bojovník“: mentální přesvědčení, že jsem ochoten udělat cokoliv pro překonání dané situace. Nedívám se napravo nalevo, nehodnotím, zda je to vůbec zvládnutelné, neřeším, zda to již zvládl někdo jiný, prostě si věřím. V mém konkrétním případě odmítám a ignoruji výroky lékařů, že situace rozhodně lepší nebude, a plně důvěřuji vlastním schopnostem a vlastní bojovnosti. Vrhám se každý den, každou hodinu, každou minutu s tou největší možnou urputností do hledání řešení a absolutně si nepřipouštím, že se mi to nepovede. S problematickou situací se nijak neztotožňuji. Nevytváří mě, nejsem to já, konkrétně řečeno: „nejsem svoje nemoc, nejsem svůj neúspěch v práci, nejsem někdo míň, protože mě někdo opustil atd.“
Přestože je toto nastavení velmi zásadní, má svá značná úskalí. Zaprvé, pokud jsme výhradně v něm, může to být hodně vyčerpávající. Často se snaha věci příliš tlačit stane kontraproduktivní a lehce přehlédneme řešení, která k nám přicházejí sama od sebe.
Přehlédneme také často i to, co se z problémů máme naučit, a spolu s tím i věci, které jsou na situaci možná nakonec pozitivní. Tyto negativní efekty bojovnosti zvláště platí pro lidi, kteří jsou přirozeně nastavení na to řešit problémy velmi aktivně až urputně.
Mobilizace k řešení problému může být pro osobu s přirozeně více flegmatickou povahou velmi pozitivní, pro osobu přirozeně aktivní a dravou mohou její schopnosti naopak hrát v neprospěch, protože jednoduše na věci tlačí až příliš. Je tedy potřeba i v těžké situaci udržovat dlouhodobě rovnováhu. Jaký je ten druhý stav mysli, který potřebujeme vytvořit a dále rozvíjet?
Je to nastavení zdánlivě zcela opačné, nazývám ho „absolutní přijetí“ a charakterizuji ho jako plné akceptování dané situace a maximální snahu o snížení odporu k ní. Tento stav vyžaduje kontinuální práci na vnitřním klidu a přijímání všeho, co mě z něj ruší. Mnohdy totiž platí, že podaří-li se mi skutečně přijmout i tu nejtěžší možnou věc, opouští mě strach, osvobozuji se, a buď se problémy začnou řešit samy, nebo mám jednoduše více energie pro stav bojovníka. Můj mozek přestává být zablokován stresem a situaci můžu řešit mnohem chytřeji. Ve stavu přijetí si také dovoluji bez výčitek nějakou dobu pro řešení nedělat vůbec nic, což mi umožní nadechnout se a vidět věci s odstupem. V případě, že je situace skutečně definitivní a nezvratná s tímto přichází úleva až nečekaná radost. Osobně musím říci, že tento druhý stav byl pro mě velmi náročný. Neměla jsem ani ráda, když mi kdokoliv, kdo většinou neměl zdaleka podobně náročnou zkušenost, říkal jak „musím přijmout věci tak, jak jsou“. Protože jednoduše přijmout nešly. To ale vůbec neznamená, že pokud to máte stejně, nemáte se o to přijetí snažit, protože jakýkoliv posun má význam. Pokud něco těžkého nejste schopni vůbec přijmout a po dlouhodobé práci na sobě to jste schopni přijmout na 80%, tak věřte, že to bude mít velký význam, i když to přijetí nebude kompletní.
Hlavní důvodem, proč popisuji tyto dva stavy a používám možná kontroverzně pojem schizofrenie, je, že chci předat svoji osobní zkušenost. Sama bych byla ráda, kdyby mi jí dříve takto někdo předal. Potýkala jsem se totiž s pochybnostmi, zda dělám věci správně, zda mám urputně usilovat o zlepšení či zda mám situaci přijmout. A nakonec jsem měla vždy pocit, že ať to dělám jakkoliv, tak je to v něčem vlastně špatně. Až po čase jsem si zcela uvědomila, že je potřeba tyto koncepty rozvíjet a hýčkat zcela souběžně, případně mezi nimi střídat, ale nevydávat se takzvanou zlatou střední cestou. Tou máme většinou tendenci jít a nakonec neděláme pořádně ani to ani to, ani nejsme plně oddáni řešení situace, ani nejsme plně ochotni ji s naprostou láskou přijmout. Důsledkem pak je, že na praktické úrovni se toho mění málo a ani náš vnitřní svět není hezčí. Věřím proto, že pro překonání velmi obtížné situace je zcela pravdivý výrok z jedné knihy z úst Sokrata: “Umírněnost je vlažný čaj, který uvařil sám ďábel.”
Mějte se rádi a nevzdávejte to, ať se daří Barbora z BB